Kniha Urantia
Díl IV. Život a učení Ježíše
Kapitola 142
Pascha v Jerusalemu
Sekce
Kapitola 142
Pascha v Jerusalemu
142:0.1 (1596.1) MĚSÍC duben Ježíš a apoštolové strávili aktivní prací v Jerusalemu. Každý večer se vraceli z města zpět do Betanie na noc. Ježíš zůstal každý týden sám jednu nebo dvě noci v Jerusalemu v domě Flavia, řeckého žida, kam za ním přicházelo v tajnosti hodně prominentních židů, aby si s ním promluvili.
142:0.2 (1596.2) První den v Jerusalemu navštívil Ježíš svého dávného přítele Annáše, bývalého velekněze a příbuzného Salome, manželky Zebedea. Annáš slyšel o Ježíšovi a jeho učení a když se Ježíš objevil ve veleknězově domě, byl přijat velmi odměřeně. Když Ježíš vycítil Annášův chlad, okamžitě se měl k odchodu se slovy: „Strach je největší otrokář člověka a pýcha je jeho velkou slabostí; vydáš sebe sama do otroctví obou těchto ničitelů radosti a svobody?“ Ale Annáš vůbec neodpověděl. Potom Učitel neviděl Annáše až do doby, kdy spolu se svým zetěm soudil Syna Člověka.
1. Vyučování v chrámu
142:1.1 (1596.3) V průběhu tohoto měsíce Ježíš nebo některý z apoštolů učil denně v chrámu. Když paschální zástupy byly příliš velké a nedostaly se do chrámu, apoštolové učili ve skupinách venku mimo posvátné prostory. Podstatou jejich poselství bylo:
142:1.2 (1596.4) 1. Království nebeské je na dosah.
142:1.3 (1596.5) 2. Skrze víru v otcovství Boha můžete vstoupit do království nebeského a tím se stáváte syny Božími.
142:1.4 (1596.6) 3. Láska je pravidlo života v království—nejvyšší oddanost Bohu a láska k bližnímu jako k sobě samému.
142:1.5 (1596.7) 4. Podřízenost vůli Otce, přinášející duchovní plody v osobním životě člověka, je zákonem království.
142:1.6 (1596.8) Davy lidí, které přišly oslavovat Paschu, slyšely toto učení Ježíše a stovky z nich se radovaly z těchto radostných zpráv. Nejvyšší kněží a vládci židů se začali o Ježíše a jeho apoštoly hodně zajímat a debatovali mezi sebou o tom, co mají s nimi udělat.
142:1.7 (1596.9) Kromě učení v chrámu a v jeho blízkosti, apoštolové a další věřící vykonávali velkou individuální práci mezi zástupy návštěvníků Paschi. Zaujati ideami Ježíšova poselství, tito muži a ženy roznesli po skončení oslav Paschi tyto myšlenky do nejvzdálenějších míst římského impéria a také na Východ. Toto byl začátek šíření evengelia království do širokého světa.
2. Boží hněv
142:2.1 (1597.1) Mezi návštěvníky paschálních oslav v Jerusalemu byl nějaký Jákob, bohatý židovský kupec z Kréty, který přišel za Ondřejem s prosbou setkat se s Ježíšem soukromě. Ondřej zařídil tajnou schůzku s Ježíšem na večer příštího dne v domě Flavia. Tento člověk nemohl pochopit učení Učitele a přišel proto, aby se Ježíše podrobněji zeptal na království Boží. Jákob Ježíšovi řekl: „Ale, Rabíne, Mojžíš a staří proroci nám říkají, že Jahve je nenávistný Bůh, Bůh velkého hněvu a nelítostné zloby. Proroci říkají, že nenávidí zločince a mstí se na těch, kteří se neřídí jeho zákonem. Ty a tvoji apoštolové nás učíte, že Bůh je laskavým a soucitným Otcem, který tak miluje všechny lidi, že by je chtěl přivítat v tomto novém nebeském království, o kterém prohlašujete, že je na dosah.“
142:2.2 (1597.2) Když Jákob skončil, Ježíš odpověděl: „Jákobe, velmi dobře jsi citoval učení starých proroků, kteří učili děti své generace v duchu té doby. Náš Rajský Otec se nemění. Ale představa o jeho povaze se rozšířila a vyspěla od časů Mojžíše do doby Ámose a dále ke generaci proroka Izajáše. A teď jsem přišel já v těle odhalit Otce v nové slávě a představit jeho lásku a soucit všem lidem na všech světech. Až se evangelium tohoto království rozšíří po světě s jeho poselstvím radosti a dobré vůle mezi všemi lidmi, budou vznikat zlepšené a kvalitnější vztahy mezi rodinami všech národů. Postupem času otcové a děti budou milovat jeden druhého mnohem víc a tím se dosáhne lepšího porozumění lásky nebeského Otce pro jeho pozemské děti. Pamatuj si, Jákobe, že dobrý a opravdový otec nemiluje pouze svoji rodinu jako celek—jako rodinu—ale on také opravdově miluje a laskavě se stará o každého jejího jednotlivého člena.“
142:2.3 (1597.3) Po tomto důležitém rozhovoru o charakteru nebeského Otce se Ježíš na krátko odmlčel a pak řekl: „Ty Jákobe, jako otec mnoha dětí dobře znáš pravdu mých slov.“ A Jákob řekl: „Ale, Učiteli, kdo ti řekl, že jsem otcem šesti dětí? Odkud to víš?“ A Učitel odpověděl: „Postačí říci, že Otec a Syn vědí všechno, protože oni opravdu vidí všechno. Milujíc své děti jako pozemský otec, musíš nyní přijmout jako realitu lásku nebeského Otce k tobě—ne jenom ke všem dětem Abrahama, ale k tobě, tvé individuální duši.“
142:2.4 (1597.4) Potom Ježíš pokračoval ve své řeči slovy: „Když jsou tvoje děti velmi malé a nevyspělé a když je musíš kárat, mohou si myslet, že jejich otec je zlostný a naplněn zlým hněvem. Jejich nevyspělost nemůže proniknout za trest a rozpoznat otcovu prozíravost a cit pro nápravu. Ale když tyto stejné děti vyrostou v muže a ženy, nebylo by od nich pošetilé lpět na dřívějších a mylných představách o svém otci? Jako muži a ženy by měli nyní rozpoznat lásku svého otce ve všech těchto dřívějších výchovných metodách. A nemělo by lidstvo, jak plynou staletí, lépe rozumět skutečné povaze a milujícímu charakteru nebeského Otce? Jaký máš prospěch z postupných generací duchovního osvícení, jestliže trváš na vidění Boha tak, jak ho viděl Mojžíš a staří proroci? Říkám ti, Jákobe, že v jasném světle této chvíle bys měl vidět Otce takového, jakého ho nikdo neviděl z těch, co zde byli před tebou. A když ho takového vidíš, měl by ses radovat ze vstupu do království, ve kterém takový soucitný Otec vládne a měl by ses snažit, aby od této chvíle jeho vůle lásky panovala v tvém životě.“
142:2.5 (1598.1) A Jákob odpověděl: „Rabíne, věřím tomu; chci, abys mne přivedl do království Otce.“
3. Představa Boha
142:3.1 (1598.2) Dvanáct apoštolů, z nichž většina naslouchala této rozpravě o charakteru Boha, v ten večer položila Ježíšovi mnoho otázek o nebeském Otci. Odpovědi Učitele na tyto otázky je možno nejlépe představit v současné frazeologii následujícím souhrnem.
142:3.2 (1598.3) Ježíš mírně pokáral apoštoly a v podstatě řekl: „Neznáte tradice Izraele, týkající se bujení ideje o Jahvem a neznáte učení Spisů o doktríně Boha? A potom Učitel začal vyprávět apoštolům o evoluci koncepce Boha v průběhu celého procesu vývoje židovského národa. Upozornil je na následující stádia růstu ideje Boha:
142:3.3 (1598.4) 1. Jahve—bůh sinajských klanů. Toto byla primitivní představa o Božstvu, kterou Mojžíš povýšil na vyšší úroveň Boha Hospodina Izraele. Nebeský Otec nikdy neodmítne upřímnou úctu svých pozemských dětí, bez ohledu na to, jak primitivní je jejich představa o Božstvu, nebo jakým jménem nazývají jeho božskou podstatu.
142:3.4 (1598.5) 2. Nejvyšší. Tato koncepce nebeského Otce byla představena Abrahamovi Melkísedekem a ze Šálemu ji roznesli do daleka ti, kteří uvěřili v tuto zvětšenou a rozšířenou představu o Božstvu. Abraham a jeho bratr odešli z Uru kvůli vzniku kultu slunce a uvěřili v učení Melkísedeka o Él Elyonu—Nejvyšším Bohu. Oni si udržovali spojenou koncepci Boha, ve které byly sloučeny jejich dřívější mezopotamské ideje a učení o Nejvyšším.
142:3.5 (1598.6) 3. Él-Šaddai. V těch dávných dobách mnoho Hebrejců uctívalo Él-Šaddaje, což byla egyptská představa o nebeském Bohu, kterou poznali během svého zajetí v zemi Nilu. Za dlouhou dobu po Melkísedekovi se všechny tyto tři koncepce Boha spojily v učení o Božstvu-tvořiteli, Bohu Hospodinu Izraele.
142:3.6 (1598.7) 4. Elóhím. Učení o Rajské Trojici existuje od doby Adama. Nevzpomínáte si, že Spisy začínají tvrzením: „Na počátku Bohové stvořili nebe a zemi?“ To naznačuje, že již tehdy představa o Trojici—třech Bozích v jednom—zaujímala přední místo v náboženství našich praotců.
142:3.7 (1598.8) 5. Svrchovaný Jahve. V době Izajáše se tyto věrouky rozšířily do koncepce Univerzálního Tvořitele, který byl současně všemocný a vše-milosrdný. A tato vyvíjející se a zvětšující se koncepce Boha prakticky vytlačila všechny předcházející představy o Božstvu v náboženství našich otců.
142:3.8 (1598.9) 6. Nebeský Otec. A nyní známe Boha jako našeho nebeského Otce. Naše učení poskytuje náboženství, ve kterém věřící je synem Boha. A to je radostná zpráva evangelia nebeského království. S Otcem koexistují Syn a Duch a odhalování podstaty a služby těchto Rajských Božstev se bude rozrůstat a projasňovat v průběhu nekonečných epoch věčného duchovního rozvoje vzestupných Božích synů. Ve všech dobách a ve všech epochách je opravdová zbožnost jakéhokoliv člověka—pokud jde o individuální duchovní progres—rozpoznána vnitřním duchem jako pocta nebeskému Otci.
142:3.9 (1599.1) Nikdy předtím apoštolové nebyli tak otřeseni jako po tomto vyprávění o evoluci koncepce Boha ve vědomí židů předchozích generací; byli natolik vyvedeni z míry, že nepoložili žádné otázky. Jak tak seděli mlčky před Ježíšem, Učitel pokračoval: „A vy byste měli znát tyto pravdy, jestli jste četli Spisy. Nečetli jste v Samuelovi: „A hněv Hospodina natolik vzplanul proti Izraeli, že popudil Davida proti nim slovy: „jdi a spočítej to lidu Izraele a Judeji?“ A na tom nebylo nic zvláštního, protože v dobách Samuela děti Abrahama opravdu věřili v to, že Jahve stvořil jak dobro, tak i zlo. Ale když po rozšíření židovské představy o povaze Boha pozdější autor vyprávěl o těchto událostech, neodvážil se připsat zlo Jahvemu; proto řekl: „A Satan povstal proti Izraeli a popudil Davida, aby to spočítal Izraeli.“ Nevidíte, že takové záznamy ve Spisech jasně ukazují, jak se představa o povaze Boha vyvíjí z jedné generace na druhou?
142:3.10 (1599.2) A vy byste měli být schopni vidět vzrůst chápání božského zákona, protože jen tak udržíte správný krok s těmito rozšiřujícími se koncepcemi božskosti. Když děti Izraele odešly z Egypta v době před rozšířeným odhalením Jahveho, měli deset přikázání, které jim sloužilo jako zákon do doby než se utábořily u Sinaje. A zde je těch deset přikázání:
142:3.11 (1599.3) 1. Nebudeš se klanět žádnému jinému bohu, protože Hospodin je žárlivý Bůh.
142:3.12 (1599.4) 2. Nebudeš dělat lité bohy.
142:3.13 (1599.5) 3. Dodržuj svátek nekvašeného chleba.
142:3.14 (1599.6) 4. Všichni prvorození u lidí či dobytka náleží mně, říká Hospodin.
142:3.15 (1599.7) 5. Pracovat můžeš šest dnů, ale sedmý den odpočívej.
142:3.16 (1599.8) 6. Dodržuj svátek prvních plodů a svátek sklizně na konci roku.
142:3.17 (1599.9) 7. Nenabídneš krev oběti s kvašeným chlebem.
142:3.18 (1599.10) 8. Neponecháš obětní maso z Paschi do příštího rána.
142:3.19 (1599.11) 9. První plod z prvních plodů země přineseš do domu Hospodina, Boha tvého.
142:3.20 (1599.12) 10. Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.
142:3.21 (1599.13) A potom, uprostřed hromů a blesků Sinaje jim Mojžíš dal deset nových přikázání, která, což vy všichni uznáte, jsou důstojnějšími příkazy, spojenými s rozšiřujícími se koncepcemi Božstva, ztělesněnými v obraze Jahveho. A vy jste si nikdy nevšimli toho, že tato přikázání jsou ve Spisech uvedena ve dvou případech a že v tom prvním případě je dodržování soboty spojeno s vysvobozením z Egypta, zatímco pozdější záznam pokročilejších náboženských vír našich praotců bylo nutno upravit v souladu s uznáním faktu stvoření jako důvodu pro dodržování soboty?
142:3.22 (1599.14) A pamatujte si, že v době Izajáše, v době velkého duchovního osvícení, tato negativní přikázání byla změněna do velkého a positivního zákona lásky—příkazu milovat Boha nade vše a milovat svého bližního, jako sebe samého. A já vám také prohlašuji, že toto je nejvyšší zákon lásky k Bohu a k člověku, protože je v něm obsažena veškerá povinnost člověka.“
142:3.23 (1600.1) A když skončil svoji řeč, nikdo z apoštolů se na nic nezeptal. Všichni, jeden po druhém, odešli spát.
4. Flavius a řecká kultura
142:4.1 (1600.2) Flavius, řecký žid, byl novověrcem ulice, nebyl ani obřezán, ani pokřtěn; a poněvadž byl milovníkem krásy v umění a sochařství, tak dům, ve kterém bydlel během svého pobytu v Jerusalemu, byl krásnou budovou. Tento dům byl nádherně vyzdoben neocenitelnými poklady, které nashromáždil při svých cestách po světě. Když poprvé zauvažoval nad tím, že by Ježíše pozval do svého domu, měl obavu, zdali pohled na takzvané vyobrazené symboly Učitele neurazí. Ale Flavius byl příjemně překvapen, když Ježíš vešel do domu, tak namísto vytýkání mu za vlastnictví těchto domnělých modlářských předmětů, rozmístěných po celém domě, projevil velký zájem o celou sbírku a položil mnoho uznalých otázek o každém předmětu, když ho Flavius prováděl z místnosti do místnosti a ukazoval mu všechny své oblíbené sochy.
142:4.2 (1600.3) Učitel viděl, že jeho hostitel byl zaskočen jeho přátelským postojem k umění. Proto, když skončili prohlídku celé sbírky, Ježíš řekl: „Proč očekáváš pokárání za svůj vřelý vztah ke kráse věcí, vytvořených mým Otcem a ztvárněných uměleckýma rukama člověka? Proč by všichni lidé měli odsuzovat napodobování půvabu a krásy kvůli tomu, že Mojžíš se kdysi dávno snažil potírat modlářství a zbožňování falešných bohů. Já ti říkám, Flaviusi, Mojžíšovy děti ho nepochopily a nyní vytvářejí falešné bohy i z jeho zakázaných obrazů a podobizen toho, co je na nebi a na zemi. Ale, i když Mojžíš učil těmto zákazům zatemnělé mysli té doby, co to má společného se současností, kdy nebeský Otec je odhalen jako vesmírný Duchovní Vládce všeho? A Flaviusi, já tvrdím, že v přicházejícím království již nebudou učit: „neuctívej to a neuctívej ono“; nebudou se zajímat o zákazy nedělat to a nedělat ono, ale všichni se budou zabývat jednou nejvyšší povinností. A tato povinnost člověka je vyjádřena ve dvou velkých privilegiích: upřímném uctívání nekonečného Tvořitele, Rajského Otce a láskyplné službě svým bližním. Jestli miluješ svého bližního, jako sebe samého, tak s určitostí víš, že jsi synem Božím.
142:4.3 (1600.4) V době, kdy můj Otec nebyl dost dobře chápán, Mojžíš byl oprávněn pokusit se odporovat modlářství, ale v přicházející epoše Otec bude odhalen v životě Syna; a toto nové odhalení Boha navždy odstraní zbytečné spojování Otce s kamennými idoly, nebo zlatými či stříbrnými modlami. V budoucnosti inteligentní lidé budou moci mít požitek z uměleckých pokladů bez toho, aniž by takové materiální ocenění krásy spojovali s úctou a službou Otci v Ráji—Boha všech věcí a všech bytostí.“
142:4.4 (1600.5) Flavius uvěřil všemu, co mu Ježíš řekl. Následujícího dne se vypravil do zajordánské Betanie a byl pokřtěn Janovými učedníky. A to udělal proto, že apoštolové Ježíše ještě nekřtili věřící. Když se Flavius vrátil do Jerusalema, na počest Ježíše připravil velkou hostinu a pozval šedesát svých přátel. A mnoho z těchto hostů také uvěřilo v poselství přicházejícího království.
5. Rozprava o přesvědčení
142:5.1 (1601.1) Jedno z nejkrásnějších kázáních, které Ježíš pronesl v chrámu během tohoto paschálního týdne, byla odpověď na otázku jednoho z posluchačů, který přišel z Damašku. Tento člověk se Ježíše zeptal: „Ale, Rabíne, jak můžeme s určitostí vědět, že jsi poslán Bohem a že my opravdu vstoupíme do tohoto království, o kterém ty a tvoji apoštolové prohlašujete, že je nadosah?“ A Ježíš odpověděl:
142:5.2 (1601.2) „Pokud se jedná o moje poselství a učení mých učedníků, vy je musíte posoudit podle jejich plodů. Jestli my vám hlásáme pravdy ducha, duch ve vašich srdcích potvrdí opravdovost našeho poselství. Co se týká království a vašeho přesvědčení o tom, že nebeský Otec vás přijme, dovolte mně se zeptat, zdali se mezi vámi najde otec, znamenitý a laskavý otec, který by držel svého syna v nejistotě či pochybnostech ohledně jeho postavení v rodině, nebo jistotou jeho místa v milujícím srdci otce? Libují si pozemští otcové v mučení svých dětí nejistotou, jestli mají místo v otcově trvale milujícím srdci? Ani váš nebeský Otec nenechá své věřící děti ducha v nejasné nejistotě ohledně jejich postavení v království. Jestliže přijmete Boha jako svého Otce, potom jste opravdu a vpravdě syny Božími. A jestliže jste synové, potom máte zajištěno postavení a místo ve všem, co se týká věčného a božského synovství. Jestli věříte mým slovům, tak věříte v Něho, který mne poslal a takovou vírou v Otce jste si zajistili váš status v nebeském občanství. Jestliže vykonáváte vůli nebeského Otce, nemůžete nikdy neuspět v dosažení věčného progresivního života v božském království.
142:5.3 (1601.3) Nejvyšší Duch společně s duchem, žijícím ve vás, dosvědčí, že jste opravdovými dětmi Boha. A jestliže jste syny Božími, tak jste se narodili z ducha Božího; a každý, kdo se narodil z ducha, má v sobě sílu překonat jakoukoliv pochybnost a vítězství nad veškerou nejistotou je právě vaše víra.
142:5.4 (1601.4) O těchto časech prorok Izajáš řekl: „Když se duch na nás rozlije shora, potom dílem spravedlnosti bude mír, pokoj a jistota navěky.“ A pro všechny, kdo upřímně uvěří v toto evangelium, já se stanu zárukou toho, že budou přijati do věčného štěstí a nekonečného života v království mého Otce. Potom vy, kteří slyšíte toto poselství a věříte v evangelium království, jste syny Božími a váš život je nekonečný; a pro celý svět důkazem vašeho zrození z ducha je vaše upřímná láska jeden k druhému.“
142:5.5 (1601.5) Dav posluchačů zůstal s Ježíšem ještě mnoho hodin a ti mu pokládali otázky a pozorně naslouchali jeho utěšujícím odpovědím. Ježíšova slova povzbudila a dodala sílu i apoštolům kázat evangelium království s větší energií a jistotou. Tato zkušenost z Jerusalemu byla pro dvanáctku apoštolů velkou inspirací. Byl to jejich první kontakt s tak obrovským davem a získali mnoho cenných poznatků, které jim značně pomohly v jejich další práci.
6. Setkání s Nikodémem
142:6.1 (1601.6) Jednoho večera v domě Flavia Ježíše navštívil Nikodém, bohatý a starší člen židovského sanhedrínu. On hodně slyšel o učení tohoto muže z Galileje a proto přišel jedno odpoledne si poslechnout jeho učení v chrámové síni. Chodil by častěji naslouchat Ježíšovu učení, ale měl strach, že by byl spatřen mezi návštěvníky jeho kázání, protože rozpory mezi židovskými vládci, týkající se Ježíše, dosáhly takových rozměrů, že žádný člen Vysoké rady by nechtěl být jakýmkoliv způsobem s ním spojován. Proto se Nikodém domluvil s Ondřejem na tajném setkání s Ježíšem v soukromí ten večer po setmění. Na počátku rozhovoru Petr, Jakub a Jan byli v zahradě Flavia, ale později všichni odešli do domu, kde rozprava pokračovala.
142:6.2 (1602.1) Při vítání Nikodéma mu Ježíš neprojevil žádnou zvláštní úctu; při rozhovoru s ním nedělal žádné ústupky a ani ho příliš nepřesvědčoval. Učitel se nesnažil odradit svého tajného hosta, ani se neuchýlil k sarkasmu. Během celého jednání s významným návštěvníkem byl Ježíš klidný, soustředěný a vážný. Nikodém nebyl oficiálním delegátem Vysoké rady; přišel navštívit Ježíše čistě kvůli svému osobnímu a upřímnému zájmu o Učitelovo učení.
142:6.3 (1602.2) Poté, kdy ho Flavius představil, Nikodém řekl: „Rabíne, my víme, že jsi učitel poslaný bohem, protože žádný člověk by nemohl tak učit, kdyby s ním nebyl Bůh. A já toužím vědět víc o tvém učení o přicházejícím království.“
142:6.4 (1602.3) Ježíš Nikodémovi odpověděl: „Opravdu, opravdu ti říkám Nikodéme, že pouze ten, kdo se narodí shora, může uvidět království Boží.“ Nikodém nato řekl: „Ale, jak se může člověk znovu narodit, když je starý? On se nemůže znovu vrátit do matčina lůna a narodit se ještě jednou.“
142:6.5 (1602.4) Ježíš řekl: „Nicméně, já ti říkám, že pouze ten člověk, který je zrozen z ducha, může vstoupit do Božího království. To, co se narodí z těla, je tělo a to, co se narodí z ducha, je duch. Ale nepodivuj se mým slovům o tom, že se musíš narodit shora. Když vítr fouká, slyšíš šelest listů, ale vítr nevidíš—odkud přichází a kam odchází—a tak je to s každým narozeným z ducha. Očima těla můžeš vidět projevy ducha, ale nejsi schopen uvidět samotného ducha.“
142:6.6 (1602.5) Nikodém odpověděl: „Ale já nerozumím—jak je to možné?“ Ježíš řekl: „Jak je možné, že jsi učitel v Izraeli a přesto toto všechno neznáš? A proto je to povinností těch, kteří vědí o realitách ducha, odhalovat tyto věci těm, kteří vidí pouze projevy materiálního světa. Ale uvěříš nám, když ti řekneme o nebeských pravdách? Máš, Nikodéme, tu odvahu, uvěřit v toho, kdo sešel s nebe—v Syna Člověka?“
142:6.7 (1602.6) A Nikodém řekl: „Ale jak mohu začít využívat tohoto ducha, který mně má změnit proto, abych mohl vstoupit do království?“ Ježíš odpověděl: „Duch nebeského Otce již v tobě přebývá. Jestli se necháš vést duchem shora, velmi brzy začneš vidět očima ducha a potom upřímnou volbou pod duchovním vedením se narodíš z ducha a od té chvíle tvým jediným účelem života bude vykonávání vůle tvého nebeského Otce. A tak, narozený z ducha a šťastný v království Božím, začneš přinášet ve svém každodenním životě hojné plody ducha.“
142:6.8 (1602.7) Nikodém byl naprosto upřímný. Slova Ježíše udělala na něho velký dojem, ale odcházel zmaten. Nikodém hodně dokázal ve svém osobním rozvoji, sebeovládání a také v dosažení vysokých morálních vlastností. Byl vzdělaný, zištný avšak nesobecký; ale nevěděl, jak podřídit svoji vůli vůli božského Otce tak, jak malé dítě se poslušně podřizuje péči a vedení moudrého a milujícího pozemského otce, aby se opravdu stal synem Božím—zdokonalujícím se dědicem věčného království.
142:6.9 (1603.1) Ale Nikodém přesto našel v sobě dostatek víry, aby vešel do království. Slabě protestoval, když se jeho kolegové z vysoké rady snažili odsoudit Ježíše bez vyslyšení; a později, společně s Josefem z Arimatie, se odvážně přihlásil ke své víře a vyžádal si Ježíšovo tělo, přestože většina apoštolů uprchla ve strachu z míst posledního utrpení a smrti Učitele.
7. LEKCE O RODINĚ
142:7.1 (1603.2) Po skončení období aktivního učení a osobní práce v průběhu pashálního týdne v Jerusalemu Ježíš se svými apoštoly strávil následující středu odpočinkem v Betanii. Odpoledne toho dne Tomáš položil otázku, která byla příčinou dlouhé a poučné odpovědi. Tomáš řekl: „Učiteli, v ten den, kdy jsme byli vybráni jako vyslanci království, jsi nám řekl hodně věcí, poučil jsi nás o způsobu vedení našeho osobního života, ale co budeme učit národ? Jak mají tito lidé žít až království přijde v plné míře? Mohou tvoji následovníci vlastnit otroky? Měli by tvoji věřící vyhledávat chudobu a vyhýbat se vlastnictví majetku? Bude převládat samotné milosrdenství natolik, že nebudeme mít žádný zákon a soudnictví?“ Celé odpoledne a celý večer po večeři Ježíš a apoštolové strávili debatováním o Tomášových otázkách. Za účelem představení tohoto Ježíšova poučení v této knize předkládáme jeho následující krátké shrnutí:
142:7.2 (1603.3) Nejdříve se Ježíš pokusil objasnit svým apoštolům, že on sám žije na zemi unikátní život v těle a že oni, dvanáct apoštolů, byli přizváni účastnit se této poskytnuté zkušenosti Syna Člověka; a jako takoví spolupracovníci musejí také sdílet mnoho speciálních omezeních a povinností celé poskytnuté zkušenosti. V jeho slovech byl skryt náznak toho, že Syn Člověka byl jedinou bytostí, která kdy žila na zemi a která byla schopna současně vidět do samého srdce Boha a do samých hlubin lidské duše.
142:7.3 (1603.4) Ježíš jim velmi jasně vysvětlil, že království nebeské je evoluční zkušeností, začínající tady na zemi a rozvíjející se v následujících etapách života až do Ráje. Během večera Ježíš se vší určitostí prohlásil, že v některé budoucí epoše rozvoje království opět navštíví tento svět v duchovní síle a božské slávě.
142:7.4 (1603.5) Potom objasnil, že „idea království“ není nejlepší způsob zobrazení vztahu člověka k Bohu; ale, že použil tuto metaforu proto, že židovský národ očekával království a protože Jan Křtitel kázal o přicházejícím království. Ježíš řekl: „V příští epoše lidé budou lépe rozumět evangeliu království, když bude představeno z pohledu rodinných vztahů—když lidé budou vnímat náboženství jako učení o otcovství Boha a bratrství lidí, synovstva člověka s Bohem.“ Potom Učitel dlouze přednášel o pozemské rodině jako příkladu nebeské rodiny a zopakoval dva základní zákony života: první přikázání o lásce k otci, hlavě rodiny a druhé přikázání o vzájemné lásce mezi dětmi—milovat svého bratra jako sebe sama. A poté vysvětlil, že taková schopnost bratrského citu se trvale projeví v obětavé a láskyplné společenské službě.
142:7.5 (1603.6) Potom přišla památná rozprava o základních rysech rodinného života a jejich použití ve vztahu, existujícím mezi Bohem a člověkem. Ježíš prohlásil, že opravdová rodina je založena na následujících sedmi faktech:
142:7.6 (1604.1) 1. Fakt existence. Přírodní spojitosti a fenomény příbuznosti smrtelníků se odrážejí v rodině; děti zdědí určité rodičovské rysy. Děti mají svůj původ v rodičích; existence osobnosti závisí na jednání rodiče. Vztah otce a dítěte je vlastní celé přírodě a prostupuje všemi živými existencemi.
142:7.7 (1604.2) 2. Bezpečnost a radost. Opravdoví otcové zajišťují potřeby svých dětí s velkou radostí. Mnoho otců se nespokojí s pouhým zabezpečováním nezbytností pro své děti, ale rádi se jim také věnují pro jejich potěšení.
142:7.8 (1604.3) 3. Vzdělání a výchova. Moudří otcové pečlivě plánují vzdělání a vhodnou výchovu svých synů a dcer a připravují je tak od mládí na větší odpovědnosti v pozdějším životě.
142:7.9 (1604.4) 4. Disciplína a kontrola. Prozíraví otcové také dělají nezbytná opatření pro zajištění ukázněnosti, dohledu a nápravy a někdy krocení svých mladých a nevyspělých potomků.
142:7.10 (1604.5) 5. Přátelství a oddanost. Laskavý otec má důvěrný a láskyplný vztah se svými dětmi. Je vždy připraven naslouchat jejich prosbám; je neustále připraven sdílet jejich svízele a pomáhat jim vyřešit jejich potíže. Otec projevuje nejvyšší zájem o vzrůstající blaho svého potomstva.
142:7.11 (1604.6) 6. Láska a soucit. Soucitný otec upřímně odpouští; otec nemá pomstychtivé myšlenky na své děti. Otcové nejsou jako soudci, nepřátelé, nebo věřitelé. Opravdové rodiny jsou založeny na toleranci, trpělivosti a odpouštění.
142:7.12 (1604.7) 7. Starost o budoucnost. Světští otcové se snaží zanechat dědictví svým synům. Rodina pokračuje z jedné generace na druhou. Smrt pouze ukončí jednu generaci, aby označila začátek následující. Smrt zakončuje individuální život, ale neznamená nutně konec rodiny.
142:7.13 (1604.8) Hodiny Učitel hovořil o použití těchto rysů rodinného života ve vztazích člověka, pozemského dítěte, k Bohu, Rajskému Otci. A toto byl jeho závěr: „Já znám dokonale tento čistý vztah syna k Otci, protože jsem již dosáhl všeho, co vy musíte dosáhnout v synovstvu ve věčné budoucnosti. Syn Člověka je připraven vystoupat a zaujmout místo po pravé ruce Otce, takže ve mně se pro vás všechny nyní ještě více rozšiřuje cesta k Bohu a když dokončíte tuto nádhernou cestu, stanete se dokonalými, jak dokonalým je váš nebeský Otec.“
142:7.14 (1604.9) Když apoštolové uslyšeli tato ohromující slova, vzpomněli si na to, co Jan Křtitel říkal při křtu Ježíše. A tato zkušenost v nich zůstávala živá také v pozdější době během jejich kázání a učení po Učitelově smrti a zmrtvýchvstání.
142:7.15 (1604.10) Ježíš je božský Syn, který má plnou důvěru Vesmírného Otce. On byl s Otcem a plně ho pochopil. Nyní žije svůj pozemský život k plné spokojenosti Otce a tato inkarnace v těle mu umožnila plně poznat člověka. Ježíš byl dokonalým příkladem člověka. Dosáhl přesně takovou dokonalost, jakou jsou všichni upřímní věřící předurčeni dosáhnout v něm a skrze něho. Ježíš odhalil člověku Boha dokonalosti a ve své osobě představil Bohu zdokonaleného syna světů.
142:7.16 (1605.1) Přestože Ježíš hovořil několik hodin, Tomáš nebyl ještě spokojen, protože se zeptal: „Ale, Učiteli, my vidíme, že nebeský Otec se ne vždy k nám chová laskavě a milosrdně. Mnohokrát těžce trpíme na zemi a ne vždy jsou naše modlitby vyslyšeny. V čem to je, že nedokážeme pochopit smysl tvého učení?“
142:7.17 (1605.2) Ježíš odpověděl: „Tomáši, Tomáši, jak to bude ještě dlouho trvat, než se naučíš naslouchat uchem ducha? Jak to bude dlouho trvat, než pochopíš, že toto království je království duchovní a že můj Otec je také duchovní bytost? Ty nerozumíš, že já vás učím jako duchovní děti v duchovní nebeské rodině, jejíž hlava rodiny je nekonečný a věčný duch? Nemůžeš mně dovolit použít pozemskou rodinu jako příklad božských vztahů bez toho, abys tak doslova vztahoval mé učení na materiální záležitosti? Nedokážeš ve své mysli oddělit duchovní reality království od materiálních, sociálních, ekonomických a politických problémů doby? Když hovořím jazykem ducha, proč trváš na překládání mého smyslu do jazyka těla jenom proto, že používám obyčejné a prosté vztahy za účelem osvětlení? Moje děti, vyzývám vás, abyste přestali vztahovat učení o království ducha na takové nízké věci, jako otroctví, chudoba, domy, půda a na materiální problémy lidské poctivosti a spravedlnosti. Tyto světské záležitosti se týkají lidí tohoto světa a i když určitým způsobem mají vliv na všechny lidi, vy jste byli povoláni zastupovat mně na tomto světě tak, jak já zastupuji mého Otce. Vy jste duchovní vyslanci duchovního království, mimořádní zastupitelé duchovního Otce. V tuto dobu bych vás měl již učit jako zralé lidi duchovního království. Budu vás muset stále oslovovat jenom jako děti? Vy nikdy nedospějete ve svém duchovním vnímání? Nicméně vás miluji a budu mít s vámi strpení až do samotného konce našeho spojení v těle. A také i potom můj duch půjde před vámi po celém světe.“
8. V jižní Judeji
142:8.1 (1605.3) Ke konci dubna se odpor k Ježíši z řad farizejů a saduceů stal natolik vyhraněný, že Učitel a jeho apoštolové se rozhodli odejít na nějakou dobu z Jerusalema a vydali se na jih pracovat v Betlému a Chebrónu. Celý květen byl věnován vykonávání osobní práce v těchto městech a mezi lidmi v okolních vesnicích. Během té doby Ježíš a apoštolové nekázali na veřejnosti, pouze navštěvovali dům od domu. Část té doby, když apoštolové učili evangelium a pomáhali nemocným, Ježíš a Abner strávili v kolonii nazírů v Én-gedi. Odtud vyšel Jan Křtitel a Abner byl hlavou této skupiny. Mnoho členů z bratrství nazírů uvěřili v Ježíše, ale většina těchto asketických a excentrických mužů ho odmítla přijmout jako učitele seslaného s nebe, protože neučil půstu a dalším formám sebezapírání.
142:8.2 (1605.4) Lidé, žijící v této oblasti, nevěděli, že Ježíš se narodil v Betlémě. Také velká většina učedníků si myslela, že Učitel se narodil v Nazaretu. Ale dvanáctka apoštolů to dobře věděla.
142:8.3 (1605.5) Tento pobyt v jižní Judeji byl obdobím poklidné a plodné práce; do království bylo přivedeno mnoho duší. Na počátku června rozruch kolem Ježíše v Jerusalemu utichl natolik, že Učitel a apoštolové se tam vrátili vyučovat a utěšovat věřící.
142:8.4 (1605.6) Přestože Ježíš a apoštolové strávili celý červen v Jerusalemu a jeho okolí, tak během té doby neučili na veřejnosti. Téměř po celou tu dobu bydleli ve stanech, které postavili v zastíněném sadu či zahradě, v tu dobu známém jako Getsemane. Tento sad ležel na západním svahu Olivové hory nedaleko od potoka Kidron. Soboty trávili obvykle s Lazarem a jeho sestrami v Betanii. Ježíš vešel za zdi Jerusalema pouze několikrát, ale velký počet zvídavých tazatelů přišel za ním do Getsemane. Jednou v pátek večer Nikodém a nějaký Josef z Arimatie se odvážili vypravit se za Ježíšem, ale kvůli strachu se vrátili zpět, i když stáli již před vchodem do Učitelova stanu. A pochopitelně netušili, že Ježíš o celém jejich počínání věděl.
142:8.5 (1605.7) Když se židovští vládci dozvěděli, že Ježíš se vrátil do Jerusalemu, chystali se ho zatknout; ale, když zjistili, že vůbec nekáže na veřejnosti, usoudili, že ho jejich předchozí útoky vystrašily a rozhodli se dovolit mu provozovat jeho učení v soukromí bez dalšího obtěžování. Události probíhaly v klidu až do posledních dnů června, když nějaký Šimon, člen Vysoké rady, se veřejně přihlásil k učení Ježíše poté, kdy to oznámil židovským vládcům. Okamžitě se znovu rozvířila diskuze o zatčení Ježíše, která stále sílila a sílila, takže Učitel se rozhodl odejít do měst v Samaří a Dekapolis.